NAŠE KOSTELY
(mapa)
Rokycany
Farní
kostel P. Marie Sněžné
Bohoslužby se konají podle rozvrhu.
Velká
trojlodní basilika. K obdélnému trojlodí
připojeno hluboké trojboce uzavřené
kněžiště, původně o dvou polích a závěru pěti
stran osmiúhelníka. Uprostřed
průčelí věž ze dvou třetin vtažená do interieru
hlavní lodi. Vnějšek kostela má
pozdně barokní a klasicistní úpravu. Z
gotické podoby zachovány opěráky a
západní portál, bohatě pročleněný
hruškovci, výžlabky a oblounkem. Profilace
vyrůstá ze zešikmenného trnože, vedoucí z
podvěží do hlavní lodi. Na vchodu
severní boční předsíně zachován
český nápis s letopočtem 1506. Úprava
interieru
barokní. Klenba valená s trojúhelnými
výsečemi na ionských pilastrech
představených hranolovým mezilodním
pilířům. Kostel je původem vrcholně gotická
stavba ze 3. čtvrti 14. stol. doplněný r. 1506 bočními předsíňkami.
Po ohni r.
1784 přestavěn kostel klasicistně podle návrhu Ign. Palliardiho. Přestavba
dokončena r. 1788. Věž z let 1821-23 podle návrhu Rf. Högra zvýšena r. 1856.
Renovace 1931.
Římskokatolická fara v Rokycanech
Rokycany
Kostel Nejsvětější Trojice
kostel byl bezplatně
darován Řimskokatolickou církví Pravoslavné církvi
Mirošov
Filiální
kostel svatého Josefa
Panská
rodina Vratislavů z Mitrovic získala mirošovské
panství v roce 1616. Noví
majitelé dali opravit kostel v Chylicích a zasadili se o
zřízení fary v
Mirošově. Někdy kolem roku 1719 se rozhodli přestavit
také původní tvrz a
připojit k ní barokní křídlo, vznikla tak
dnešní podoba zdejšího zámku.
Ještě
předtím však nechali v roce 1693 postavit původní
kapli sv. Josefa, o osm let
později rozšířenou na kostel. Majitelé
panství, v roce 1701 povýšení do
hraběcího stavu, chtěli využít kostel jako rodinnou
hrobku. Také proto byla
vybudována podzemní krypta. Vratislavové z
Mitrovic se však značně zadlužili a
nakonec panství v dražbě roku 1726 prodali. Zakladatele kostela
dodnes
připomíná nápis nad portálem, znaky
Vratislavů z Mitrovic byly ozdobeny i
svícny, které dnes již nejsou součástí
inventáře kostela. Uvnitř kostela jsou z
této doby rovněž tři krásné barokní
oltáře. Kostel byl několikrát opravován,
zásadní rekonstrukce proběhla v roce 1893, tehdy byla
nízká věž na jižní straně
presbytáře opatřena štíhlejší
bání. V roce 1912 byla vyměněna částečně vyměněna
kamenná podlaha za dřevěnou apod. Kostel
je památkově chráněn, je možné ho popsat jako barokní trojlodní stavbu s
trojboce uzavřeným presbytářem a hranolovou věží. Portál je zdobený
sochami a andílky. Ve štítu v nice stojí socha sv. Josefa, na římse po
stranách jsou umístěny další dvě sochy sv. Antonína a sv. Jana Nepomuckého.
Okolí kostela zdobí tři barokní sochy na podstavcích, u vchodu jsou to sošky
sv. Václava a sv. Ludmily, směrem k náměstí pak sv. Jan
Nepomucký. Jména zdejších farářů známe od založení fary v roce 1654.
Nejvýznamněji se z nich zapsal do dějin Mirošova Vojtěch Nejedlý, který farnost
spravoval v letech 1813 – 1826. Za ním se sem sjížděla řada významných
osobností národního obrození, např. bratr Jan, Š. Hněvkovský, A. Puchmajer, V.
Hanka, V. Kramerius či J. Dobrovský. V kostele sv. Josefa v Mirošově se
22. 11. 1869 oženil také známý český herec Jindřich Mošna s Josefínou
Jedličkovou z Dobříva. Dne 16. 5. 1870 se ve zdejší škole narodil pozdější
pražský arcibiskup Karel Kašpar, který byl u sv. Josefa pokřtěn. Také jeho
zásluhou byl 21. 12. 1937 zdejší kostel povýšen na děkanský. Po jeho smrti v
dubnu 1941 odkázal zdejšímu kostelu kalich od rodičů a všechna svá kněžská
paramenta. Děkanskému úřadu v Mirošově pak své knihy poučné a zábavné.
Chylice
(mezi
Mirošovem a Hrádkem)
Filiální
kostel svatého Jakuba Většího
Chylice
nacházející se mezi Hrádkem a
Mirošovem se připomínají již v roce 1194, kdy je
věnoval Přemysl Otakar I.
břevnovskému klášteru. Ten je v roce 1211přenechal
Soběhrdovi Bezpremovici. Kostel je poprvé bezpečně zmíněn
k roku 1352.
Další zpráva o něm pochází z roku 1390 a říká, že zdejšího
plebána dosazoval plebán skořický. Z přelomu 14. a
15. století
známe jména místních
farářů, a to Zdicha či Zdislava, Zikmunda z
Chylic a Petra. Patrony kostela byli pánové z Chylic, v
16. století pánové z
Řisnice a po nich pak pánové z
Rožmitálu. Podle některých badatelů byl za
husitských válek nebo krátce po nich kostel i s
vesnicí Chylice vypálen. Vesnice je však naposledy
zmíněna ještě k roku 1565,
teprve v roce 1616 je označena přídomkem pustá. Kostel
zřejmě fungoval i poté,
neboť v roce 1611 byl v něm zasazen náhrobní
kámen, těch je zde ze století 17.
hned několik (majitelů panství Vratislavů z Mitrovic). V roce
1654 byla
obnovena fara, nikoliv však v Chylicích, ale v
sousedním Mirošově, který
převzal sídelní funkci. Kostel v Chylicích funguje
od té doby již pouze jako
filiální.V polovině 17. století byl chrám
sv. Jakuba Většího značně poničený a
bez věže. O jeho zásadní opravu se v letech 1675 -
1676 (druhý lepopočet
je uveden nad vchodem do kostela) postaral majitel
mirošovského panství
František Diviš Vratislav z Mitrovic, ten zde byl
také o rok později pohřben.
Stavbu zřejmě prováděl rokycanský stavební mistr
Jan Bulla. Kostel získal věž
se zvony a hřbitov kolem něj byl obehnán zdí. Uvnitř byl
chrám vybaven vším
potřebným zařízením včetně dvou oltářů
věnovaných vrchností. Třetí oltář nechal
osadil majitel dobřívských železáren
Šírer z Waldheimu. V roce 1773 získal
kostel dnešní podobu, opravován byl rovněž v
druhé polovině 19. století (1882). Při rekonstrukci
podlah bylo nalezeno několik rakví včetně té s pozůstatky
Františka Diviše z Mitrovic. V ní pak byl
objeven pergamen s popisem jeho
smrti, bohužel spadl z koně tak nešťastně, že mu kůň
pošramotil hruď a on na
následky zranění zemřel. Varhany ve zdejším
kostele postavil varhanář Gutz z
Čisté v roce 1856. Hlavní oltář včetně obrazu je
barokní z druhé poloviny 17.
století a je ozdoben sochami sv. Václava, Víta,
Vojtěcha, Zikmunda a archanděla
Michaela. Z vnitřní výzdoby stojí za pozornost
socha sv. Jakuba ve výklenku nad
hlavním vchodem a románská křtitelnice pod
kůrem.Kostel je památkově chráněn. Váže se k němu
pověst o tom, že sto sáhů od
hlavních hřbitovních dveří leží pod velkou
strání zakopán poklad. Podle jiné
verze prý důstojník střežící pokladnu
prohrál peníze v kartách a prázdnou
pokladnici nechal zakopat na poli u kostela, v lese Zlamnoze se pak
zastřelil.
Ať tomu bylo tak či onak, poklad zatím nikdo neobjevil. Na poli
kolem kostela
dodnes archeologové nalézají pouze relikty
původního osídlení (meč,
keramiku, železné předměty apod.).
Osek
Filiální
kostel Nanebevzetí Panny Marie
Kostel
Nanebevzetí Panny Marie je původem gotický kostel s
obdélnou věží a odsazeným uzavřeným
kněžištěm. Při barokizaci stavby byly vestavěny do
průčelních rohů lodi věže, přestavěny předsíň a po
stranách kněžiště připojeny kaple s oratoří.
Fasády kostela členěny pilastry. Okna v šambranách
s uchy mají segmentový záklenek. V závěru
se zachovaly fragmenty kružeb dvojdílných oken, bez
sférických prvků. Před průčelní vstup představena
drobná předsíň - obdélná s okosenými
rohy. Průčelí vrcholí dvojicí věží s
vysokými jehlancovými střechami. Věže
svírají štít se segmentovým
nástavcem. V kněžišti kostela se zachovala gotická
žebrová klenba.
Volduchy
Filiální
kostel svatého Bartoloměje
Kostel byl bezplatně darován Římskokatolickou církví obci Volduchy
Kostel svatého Bartoloměje ve Volduchách byl a je
filiálním kostelem farnosti. Byl postaven asi v 15.
století. Kolem kostela byl původně hřbitov, obehnaný
zdí. Tento hřbitov u kostela byl zrušen v roce 1831. V
roce 1817 kostel úplně vyhořel a též jeho zvony se
rozlily a z původnígotické stavby se zachovalo pouze
zdivo presbytáře a vítězný oblouk. Strop lodi je
rovný, čtyři kostelní okna jsou barokní, rovněž
hlavní oltář je barokní a jednoduchý.
Vršíček u Rokycan
kaple
Navštívení Panny Marie
V letech 1680 a 1689 zasáhla Čechy
morová epidemie, která se však v obou případech Rokycanům vyhnula. Při další
morové ráně v roce 1713 se představitelé města zavázali, že pokud Rokycany
vyváznou i tentokrát, postaví na Vršíčku „malou kapli neb
kostelíček“ jako dík za ochranu Panny Marie. Posledním impulzem ke
stavbě byl válečný rok 1741, kdy se v Čechách opět začala šířit morová epidemie
a tentokrát se Rokycanům nevyhnula. Z iniciativy císařského rychtáře Matyáše
Augustina Švantle z Třebska, primátora Jana Krafta a děkana Šebestiána Tomandla
se uskutečnila sbírka mezi jednotlivými měšťany. Dne 27. května 1744 byl
položen základní kámen ke stavbě kaple zasvěcené Navštívení Panny Marie, sv.
Šebestiánu, sv. Rochu a sv. Rozalii. Tři posledně jmenovaní světci byli protimorovými
patrony a měli město spolu s Rokycanskou Madonou chránit. Pro stavbu bylo
vybráno místo nad morovým lazaretem na Březové hůrce či Vršku půl hodiny pěší
chůze vzdálené od Rokycan, název Vršíček je až pozdější. Jak bylo tehdy zvykem
při slavnostním položení základního kamene dostalo 12 chlapců ve věku od tří do
25 let výprask na pamětnou. Výstavba
patrně podle projektu Jana Mourka byla
značně ztížená neexistencí cesty, stavební
materiál musel být vynášen. Kaple
byla vysvěcena děkanem Š. Tomandlem v roce 1747. Každoročně se
ke kapli konalo
procesí spojené se mší.
Skořice
Filiální
kostel svatého Václava
Kostel je jako farní
připomínán již k roku 1352 v registrech papežských desátků. Z doby před rokem
1425 jsou zaznamenána i jména zdejších farářů, které dosazovali pánové z
Drštky. Zřejmě
během 15. století skořická fara zanikla, od 17. století byla duchovní správa
zajišťována z nedalekého Mirošova. Od konce 18. století působili při zdejším
kostele lokalisté, samostatná fara byla obnovena až v roce 1854. Ke Skořicím
byly přifařeny Štítov, Kolvín, Trokavec, Padrť a Vísky. V souvislosti s nuceným
vystěhováním obyvatel při zřízení střelnice v Brdech došlo v roce 1941 také ke
zrušení fary a převodu správy na děkanství v Mirošově. Po válce již samostatná
farnost ve Skořicích obnovena nebyla. Ve zdivu kostela jsou patrné zbytky
gotické stavby (presbytář), dnešní kostel je barokní z doby kolem roku 1677. Z
vnitřního vybavení kostela jsou zajímavé
především hlavní a dva postranní
oltáře z druhé poloviny 17. století. Krátce
po obnovení fary došlo k
přemalování původně barokních
oltářních obrazů malířem Janem Herzogem.
Součástí
interiéru kostela byla i kamenná křtitelnice s letopočtem
1464, při necitlivé
restauraci na počátku 20. století z ní byl
odstraněn letopočet a změněn původní
tvar.V zdálky viditelné věži byly původně umístěny
tři zvony, z nichž jeden byl
za první světové války zrekvírován.
V srpnu 1931 zachytil malebnost zdejšího
kostelíka a sousední fary plzeňský malíř
Karel Votlučka. Počátkem února 1939
kostel vyhořel, příčinou požáru byly děti
hrající si v jeho blízkosti s ohněm.
Přes včasný zásah několika hasičských sborů,
požár zničil šindelovou střechu a
zřítila se i věž kostela. Za své vzaly i oba zvony,
přičemž starší pocházel z
poloviny 17. století. Vlivem teploty se rozlil, druhý za
pádu praskl. Chrámový
strop nebyl příliš poškozen, zkáze unikly
rovněž varhany a oltář. Postranní
poničené oltáře byly opraveny v roce 1946 řezbářem
Charvátem. V roce 1940
nechal skořický rodák a majitel známé
plzeňské nemocnice dr. Mulač opravit
poničený kostel a koupil i nový zvon Václav (420 kg). Druhý zvon Jan (350 kg) věnoval kostelu
vlastník mirošovského velkostatku Ladislav Feirabend. Na třetí zvon
Terezičku (100 kg)
přispěla rodina Krátkých ze Štítova a
občané ze Skořic a okolí. Oprava kostela
a vysvěcení zvonů se uskutečnilo v roce 1940. O rok později
však byla farnost
zrušena a dva větší zvony opět
zrekvírovány pro vojenské účely.
Nejmenší zvon
Terezička byl ukryt po dobu války rodinou
Ludínových v zámecké věži v
Mirošově.
Kostel byl během okupace opět poničen a zásluhou
finančního příspěvku dr.
Mulače mohl být pro věřící slavnostně znovu
otevřen u příležitosti
svatováclavské pouti v roce 1945. Kostel i
sousední budova fary čp.1 jsou od
roku 1958 památkově chráněny.V roce 2000 nechala obec
Skořice za přispění mnoha
sponzorů zhotovit dva nové zvony, ty byly vysvěceny 23. 9. 2000.
Mešno
Filiální kostel Nejsvětější
Trojice - kostel byl bezplatně darován Římskokatolickou
církví obci Mešno
Podle
lidového podání
je název obce odvozen ze slova mše, výklad
jazykovědců se však kloní k základu
mech. Ať už tomu bylo jakkoliv, od druhé poloviny 14.
století jsou z pramenů
známa jména zdejších farářů. Během
husitských válek však fara zanikla a od té
doby patřilo Mešno k farnostem v Rožmitále a později ve
Spáleném Poříčí. Kostel
sv. Trojice sloužil jen jako kostel filiální. V roce 1664
v něm nechala
majitelka panství Ludmila Kokořovcová z Kokořova,
rozená Příchovská, postavit
oltář Panny Marie. Rozsáhlejší opravy
kostela byly provedeny kolem roku 1737 z
iniciativy poříčského děkana Františka
Pánka. V roce 1749 koupila panství
ve Spáleném Poříčí pražská
metropolitní kapitula. Díky josefínským
reformám
došlo v roce 1786 k obnovení fary v Mešně, k
níž náležely i vesnice Kakejcov,
Kornatice, Nevid a části Příkosic a Lipnice.V noci 2. 5. 1898
mešenský kostel vyhořel, farář z něj stihl vynést jen několik málo věcí.
Šindelová střecha se zřítila a pobořila i část bočních lodí. Nápor ohně
nevydržela ani věž a zvony. Zachráněny však zůstaly oltáře, kazatelna,
zpovědnice, sakristie a celý presbytář. V polorozbořeném kostele se i nadále
konaly mše. Na konci roku 1900 byl kostel zbořen. Při té příležitosti bylo
nalezeno několik gotických stavebních prvků a křtitelnice.
Nákladem patrona kostela, pražské metropolitní
kapituly, byl postaven nový
kostel. Dne 15. 9. 1901 světící biskup Krásl
posvětil jeho základní kámen. Nový
chrám byl vybudován v letech 1901 – 1902 podle
plánů stavitele Arnošta
Živného. Dne 9. 11. 1902 dokončený kostel vysvětil znovu
biskup Krásl. První
mši zde sloužil arcibiskup Lev, kardinál
Skrbenský. Kostel se stal dominantou
obce, jeho štíhlá věž je viditelná již
zdálky. Jde o stavbu v pseudogotickém
stylu z bílých cihel, ozdobné části jsou
tesány z kamene. Krásná jsou
vitrážová
okna darovaná sem z kaple Panny Marie z chrámu
Svatého Víta, vlevo od oltáře je
zobrazen Karel IV., vpravo jedna z jeho manželek. Kostel
zdobí krásný
kazetový strop. Věžní hodiny vyrobené firmou Holckecht v roce 1902
se natahovaly ručně. V roce 1989 byly předělány na elektrický pohon.
Začaly být velmi poruchové až přestaly jít úplně. V roce 1999 byla mezi lidmi
uspořádána finanční sbírka na nové. Ty byly vyhotoveny firmou Moulis a
začaly odbíjet čas 23. 12. 1999 v 15,15 hodin. Každý z dárců dostal v roce 2000
děkovný grafický list s oběma vyobrazeními mešenských kostelů. Na
plotu u kostela je umístěn smírčí kříž s letopočtem 1772 nebo 1757, který je
dobře viditelný i ze silnice. Jedná se o unikátní památku, uvážíme-li, že na
okrese Rokycany jsou dochovány pouze dva.
Strašice
Filiální
kostel svatého Vavřince
Gotický kostel pochází z poloviny 14.
století, v roce 1637 byl opraven. Zřejmě v 18. století
byl rozšířen a zbarokizován. Kostel stojí
uprostřed hřbitova na kopci nad vsí, nedaleko zřícenin
strašického hrádku. Jde o jednolodní
plochostropý kostel s masivní hranolovou věží na
západě. Presbytář a sakristie na severní straně
mají gotickou křížovou žebrovou klenbu na
konzolách. V kostele se dochovaly nástěnné malby z
konce 14. století s pašijovými výjevy.
Dobřív
kaple
svatých Andělů Strážných
kaple je
majetkem obce
Dobřív
patřil k
mirošovské farnosti, dobřívští
obyvatelé byli pochováváni na poměrně
odlehlém
hřbitově u sv. Jakuba v Chylicích. V roce 1898 bylo v
Rakousku-Uhersku slaveno
50. výročí panování Františka Josefa
I. a obec Dobřív se k němu připojila
postavením nového obecního hřbitova. Práce
se však protahovaly a tak byl
hřbitov vysvěcen až 1. 1. 1900. Bylo rozhodnuto, že v novém
areálu byla
umístěna kaple. S jejím budováním se začalo
5. 5. 1902. Stavbu projektoval a
provedl rokycanský stavitel Bohuslav Ryšavý.
Celkový náklad se nakonec vyšplhal
k 6 000 K rakouské měny, větší část
uhradila obec, třetinu nákladu zaplatil
továrník Max Hopfengärtner z Holoubkova a přispěli i
někteří jednotlivci. Kaple
byla vysvěcena rokycanským děkanem Eduardem Rausem 24. 1. 1904.
O celé stavbě
informuje litinová pamětní deska, která byla za
minulého režimu sňata a měla
být zničena. Naštěstí však byla
zachráněna a po restaurování byla v roce
1999 znovu osazena na původní místo. Kaple Andělů
Strážných je jednoduchá
stavba s klasicistními prvky. Jde o jednolodní
kapli obdélného tvaru s
pětibokým uzávěrem o celkové délce 13,25 m. Vnitřní vybavení je velmi prosté,
novorenesanční oltář je dílem Miroslava Štědrého. Oltářní obraz namaloval
Vilém B. Preis z Prahy a sem ho věnovala Antonie Vuršová.
Mýto
Filiální
kostel svatého Jana Křtitele
O založení
kostela tvořícího dominantu zdejšího náměstí se zasloužili bratři Petr, Jošt,
Oldřich a Jan z Rožmberka v roce 1360
Zprvu šlo jen o kapli sv. Jana
Evangelisty, farář Dobeš Bláha sídlil u kostela sv. Štěpána a nově
bylo zřízeno místo kaplana. Později byla kaple přestavěna na kostel a zasvěcena
Janu Křtiteli. Kostel za třicetileté války vyhořel a v letech 1680 – 1682
byl znovu obnoven.Patrně
v roce 1720 byla původní, ještě gotická okna lodi
kostela přestavěna na barokní. Věž byla
dokončena o rok později zřejmě podle projektu pražského
stavitele Tomáše
Haffeneckera. Nová loď chrámu byla obnovena v letech
1735 – 1736.
Vedle kostela stála původně dřevěná zvonice.
Dalších úprav se chrám dočkal na
konci 19. století, zdejší vikář
František Ehrenberger nechal přelít na
svůj náklad původní zvon a sám ho na podzim 1891
posvětil. Za pět týdnů poté
zemřel a kostelu odkázal veškeré své
jmění v hodnotě 8 000 zlatých. Pochován je
na mýtském hřbitově sv. Štěpána i se
svojí matkou Terezií. Z části věnovaných
peněz byla opravena chrámová věž, která měla na
jižní a západní straně trhliny.
Byla ztažena železnými spojkami a v rozích dole byly
přistavěny dva opěrné
pilíře. V roce 1896 se z odkázaných peněz
pořídily rovněž nové věžní hodiny z
dílny čáslavského hodináře Karla Adamce.
Ehrenbergův zvon o váze 520 kg
však v Mýtě dlouho
nepobyl, již v roce 1917 byl zrekvírován pro
válečné účely. Již od roku 1944
probíhaly v interiéru kostela restaurační
práce zaměřené na tónování
oltářů,
opravu kazatelny, křtitelnice a zpověznice. Objeven byl
krásný pískovcový
gotický portál a freska představující sv.
Bartoloměje a Ondřeje v presbytáři
byla nově datovaná do období kolem roku 1490.
Veškeré náklady na opravy si
vyžádaly 91 275 Korun. Dne 24. 6. 1946 bylo Mýto
povýšeno na děkanství,
církevní slavnost se konala 14. 7. 1946. V
padesátých letech 20. století byla
vyměněna střecha kostela a věž byla oplechována. Roku 1971 byly
na kostele
obnoveny zásluhou Ing. Karla Chocholy sluneční hodiny. V
roce 1992 byla
provedena oprava fasády kostela a nainstalovány
nové věžní hodiny. Dne 28. 11.
téhož roku byla sloužena mše svatá za
zdárně dokončené dílo, hlavním
celebrantem byl světící pražský biskup
František Lobkowicz.
Kostel
sv. Štěpána v Mýtě
kostel byl bezplatně
darován církví obci
Kostel
obklopený hřbitovem se nachází na kopci ve vzdálenosti 0,6 km
od východního okraje
Mýta. Je pravděpodobné, že v těchto místech mohlo
existovat původní osídlení
Mýta. Zprvu sloužil jako kostel farní než, neznámo
kdy, převzal tuto funkci
kostel sv. Jana Křtitele na náměstí. První
písemná zmínka o Mýtě pochází
z roku
1296 a
to už kostel sv. Štěpána stál. Jeho původ bývá někdy popisován ještě jako
románský, ve 14. století byl goticky přestavěn.
Z tohoto období je
dochován presbytář, severní sakristie s křížovou klenbou, gotický vstupní
portál a portál do sakristie.Kostel byl několikrát přestavován, jeho věž
pochází až z 18. století a má barokní charakter. Je v ní umístěn cenný
renesanční zvon od Tomáše Jaroše z Brna z roku 1556, nedávno
restaurovaný. Druhý zvon sem věnoval farář Jan Ignác Libertin před svou
smrtí v roce 1756, pochází od zvonaře Zachariáše Dietricha z Prahy. Pod
kostelem se nachází rozsáhlá krypta, v níž je mj. pochován i farář J. I.
Libertin, který v Mýtě působil v letech 1721 - 1756. Dvanáct let před svou
smrtí nechal ulít železnou náhrobní desku s českým nápisem, která byla původně
zapuštěna do podlahy před hlavní oltář. V roce 1945 byla při opravách přesunuta
na zeď proti vchodu do kostela. Dne 30. 6. 1893 zasáhl věž kostela blesk, ale
naštěstí škody nebyly velké, shořela původní špičatá věžička a byla nahrazena
kopulovitou, částečně byl zničen rám obrazu sv. Anny. V roce 1917 byly
zrekvírovány dva zdejší zvony o váze 268 a 144 kg. Chloubou kostela jsou cenné fresky z
počátku 16. století s motivem Posledního soudu, sv. Kryštofa a Umučení Krista,
které byla objeveny při opravách kostela v roce 1945. Šest fresek z Křížové
cesty bylo však bohužel později poničeno při probourání nového okna. V minulých
letech byl kostel několikrát vykraden a zdevastován.V prosinci 1992 byla
založena nadace na jeho záchranu, přispěli jednotlivci i úřady. O tři roky
později byly zahájeny opravy a dnes patří kostel k chloubám Mýta.
Kařez
Filiální
kostel sv. Jana Nepomuckého
Tento
kostel je nejmladší církevní stavbou na
území okresu
Rokycany. Pro jeho stavbu se rozhodli věřící z Kařeza,
Cekova a Kařízku, kteří
se v roce 1933 sdružili do Spolku pro postavení
katolického kostela
v Kařeze. Myšlenka na stavbu se objevila již po
první světové válce
(věřící si stěžovali na velkou vzdálenost
mýtského kostela) a dále jí rozvíjel
především kněz František Prantner, rodák z
Kařízku. Účelem spolku
bylo tedy postavit, vybavit a udržovat kostel v Kařeze. Největší úskalí
představovalo získání peněz. Ty členové získali prostřednictvím sbírek, darů,
členských příspěvků, z výnosu kulturních akcí a částečně si je i zapůjčili.
Zprávu o ustanovení spolku a žádosti o
finanční podporu otiskly hned
v roce 1933 noviny Národní politika,
Žďár a Lid. V Kařezu a okolí se
také konaly podomní sbírky,
využívány byly i poutě. Finance se vybíraly i mezi
krajany v USA. Dvěma významnými finančními dary
přispěla spolku konzistoř.
Dřevo na stavbu zdarma dodali Josef Colloredo – Mansfeld a
arcibiskupské
lesy v Rožmitále. Cement darovala Královodvorská
cementárna a vagónem vápna
přispěla firma Tomášek z Karlštejna.
Královodvorská železárna věnovala ze
zrušené nemocniční kaple oltář,
zařízení do sakristie, lavice, klekátka a
malovaná okna. Na červené plátno pro
vnitřní výzdobu kostela poslala
nejmenovaná paní z Brna obnos 3 000 Kčs,
zelené věnovala představená
sester sv. Karla Boromejského z berounské nemocnice,
fialové pak poskytla paní
Hofftichová ze Smíchova, vdova po řediteli dolů.
Umělecké kování na vstupních
dveřích a tepaný kříž jsou dílem
bratří Tausů, majitelů uměleckého
zámečnictví
v Horních Mokropsích, rodáků
z Kařízka. Ministerský rada Razim
věnoval kostelu obraz sv. Jana Křtitele. Paní Marková
darovala harmonium.
Drobné bohoslužebné předměty pochází většinou od neznámých dárců. Kalich, bílé plátno a
věčná lampa byl dar plzeňského arciděkana Aloise Černého. Díky jeho pomoci se
členům spolku podařilo koupit obraz sv. Jana Nepomuckého v Plzni a
zajistit renovaci obrazů na hlavní oltář. Oltářní obrazy byly až do roku 1947
uloženy ve františkánském klášteře v Plzni. Kostel byl postaven
podle plánů architekta Josefa Kunce z Berouna, který zároveň vykonával
stavební dozor. Stavbu zpočátku řídil stavitel Josef Štochl z Olešné, po
jeho zatčení gestapem jí převzal stavitel Karel Hrabák ze Zbiroha. Stavební
práce byly zahájeny 19. července 1940 svozem ornice. Za dva dny nato, 21. 7.,
vysvětil základní kámen Msgr. J. Matějka. V září 1940
již stály obvodové zdi, sakristie byla v rovině pro položení střechy.
V srpnu 1941 se prováděly betonářské práce na kruchtě a začala se stavět
kostelní věž. Přední stranu kostela omítnuli zedníci v listopadu 1941.
Severní část střechy byla definitivně upravena 4. května 1942. Podle výnosu
říšského protektora byly od května 1942 zakázány veškeré stavby, pokud pro ně
nebylo vydáno zvláštní povolení. Dvě žádosti na dokončení střechy byly
zamítnuty, teprve třetí žádost z února 1943 byla kladně vyřízena a
v srpnu 1943 mohla být střecha dokončena. Pak se ale práce opět zastavily.
Teprve po osvobození v roce 1945 mohla stavba kostela pokročit.
Kostel byl celý omítnut, dokončen jeho interiér, tj. kazetový strop, dlážděné
podlahy, vnitřní výzdoba, žebříkové schody na věž apod. Hlavní oltář přivezený
z Plzně 14. 5. 1947, se skládá z pěti obrazů – sv. Anny, sv.
Josefa, sv. Lidmily, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého.
Dne 16. 5. 1947 se uskutečnila kolaudace
kostela.
Celkem
si stavba vyžádala 750 000 Kčs. V době kolaudace činil dluh spolku 150 000
Kčs.
Kostel byl vysvěcen v neděli 18. 5. 1947 v 10 hodin
prelátem a generálním vikářem Bohumilem
Opatrným (rodák z Mýta) za asistence
vikáře Františka Pavlíčka, kaplana
Františka Prantnera a mýtského děkana
Václava Šimka. Svěcení kostela se
zúčastnili také funkcionáři místního
národního výboru. Hojné
návštěvníky mše uvítala družička
Lidmila Zmeškalová
z Cekova, poté přednesl báseň k patronu sv.
Janu Nepomuckému synovec
Františka Prantnera. Následující den
ráno se v kostele sloužila mše za
dobrodince a členy spolku, jíž se zúčastnilo okolo 70
lidí.Členové spolku se ještě pokoušeli
vybudovat v Kařeze hřbitov,
to se jim však nepodařilo. I po rozpuštění spolku
na konci roku 1954, se věřící
o svůj kostel starali a sami si financovali opravy. Dne 16. prosince
1956 byl
vysvěcen zvon o hmotnosti 32,5
kg.
Maďarský nápis na zvonu lze přeložit takto Dej Pane
věčný odpočinek, zemřelým věřícím, ať jim
věčné světlo svítí. Z příspěvků
Szatymázských věřících roku 1929 nechal
odlít Valser Ferens
v Budapešti.
kaple
svatého Václava
kaple je
majetkem obce
Ejpovice přináležely k farnosti Dýšina, kam
věřící pravidelně docházeli na bohoslužby. Návesní kapli se místní rozhodli
postavit až na počátku 20. století. Finanční prostředky byly získány z výtěžku
ochotnických představení, veřejnou sbírkou a příspěvkem mlynáře Josefa Tyla z
čp. 41. Konečný dluh ve výši 1000 K převzala obec Ejpovice. Stavební
pozemek naproti čp. 22 byl vybrán v březnu 1904 a
na návrh stavitele
Josefa Paška z Plzně byla kaple zasazena do
mírného vršku. Stavba byla
provedena během pěti měsíců (duben – září).
Dlouho se nevědělo, kterému
světci kapli zasvětit, nakonec i přes protest
dýšinského faráře, zvítězil sv.
Václav. Kaple byla slavnostně vysvěcena 28. 9. 1904. Obec nad
ní převzala
patronát a zavázala se k financování
jejích případných oprav. Autorem
oltářního
obrazu sv. Václava je akademický malíř
Václav Jedlička z Přísednice (1862 – 1928). V roce 1994 proběhla rekonstrukce kaple a její znovu
vysvěcení plzeňským biskupem Mons. Františkem Radkovským. V kapli se
každou neděli slouží bohoslužby a často se zde také konají koncerty vážné hudby.
Za dodané podklady děkujeme ředitelce
Státního okresního archivu Rokycany PhDr. Haně Hrachové Ph.D.
